Nacházíte se: Úvod > O onemocnění > Názor pacienta
To prý bylo krédo jedné paní, co přežila koncentrák. Já měla šťastné dětství s milujícími rodiči, babičkami a dědečkem a také mentálně postiženým bratrem...
Nejkrásnější údobí mého života byla pro mne střední škola a pak hned známost s mým pozdějším mužem. Svatbou krásný úsek mého života skončil. S dětmi jsem zůstala sama, když klukům bylo 8 a 5 roků. Manžel si k odchodu od nás zvolil zimní prázdniny dětí, kdy jsem byla s rodiči na Vysočině. Aby se mu lépe začínalo v novém životě, vzal si s sebou kromě auta všechno vybavení bytu. Nábytek, koberce, lustry, záclony, vše co mělo nějakou cenu. I můj šicí stroj. Nám zbyly postele, kuchyňský stůl a tři židle, stará televize a rozbitá pračka. Také květiny a morčátka. Ve své důkladnosti odhlásil i elektřinu a telefon. Nevěděla jsem ani, zda neprodal náš družstevní byt.
Byla to velká rána pro mne a tehdy v tom prázdném bytě jsem si vzpomněla na svou prababičku, která ve 35 letech ovdověla a zbyla jí chaloupka o jedné místnosti, půl hektaru pole a 8 dětí. Všechny dobře vychovala a dožila se 95 let. Já zůstala se 2 dětmi a milujícími rodiči, kteří mi pomáhali. O majetek jsem se nesoudila a snažila jsem se ze všech sil zbudovat nám nový harmonický domov. Oba kluci byli chytří, dobře se učili a vypadalo to, že oba vystudují vysokou školu. Protože pomoc od jejich otce byla minimální, mela jsem se co ohánět.
Tak plynul čas, až přišel rok 1996. Šla jsem k paní obvodní lékařce pro potvrzení do lázní a tam jsem se hrozně rozkašlala. Po mém sdělení, že to nic není, že takhle kašlu už půl roku, mě poslala na odběr krve. A tak jsem se v den mých narozenin dozvěděla, že mám leukémii. Prognóza zněla 3 – 5 let života. Tehdy už maminka nežila, tatínkovi bylo 83 roků a kluci studovali. Začala jsem léčbu na Bulovce Litalirem, po roce mě paní doktorka předala do péče ÚHKT, které mělo lepší možnosti. Dostávala jsem injekce Alfa feronu, pak Roferonu a nyní jsem na Glivecu...
Po třech letech, když jsem šla na pravidelnou prohlídku na mamograf, mi rovnou sdělili, že mám karcinom prsu, jako moje maminka. Do té doby jsem chodila normálně do práce, abych nás uživila. Tehdy jsem si řekla – tak to je konec. Po operaci jsem se nervově zhroutila. Na prvním ozařování na Bulovce mě v ústavním oblečení vezl zřízenec. Strašně jsem se styděla. Na chodbě čekárny jsem potkala známou paní, která přišla o dvě zdravé děti, manžela a teď jí zbyl jen mentálně postižený syn a rakovina. Její elán a optimismus mě vzpamatoval s letargie. Na další ozařování jsem už jela z domova se synem.
Šťastně jsem přestála ozařování i následnou chemoterapii a šla zase pracovat. Mladší syn byl ještě na vysoké a to co na něj pan otec platil, stačilo na tramvajenku a jedno kafe.
Za chvíli oslavím své 10. narozeniny a pevně věřím, že nebudou poslední. Dočkala jsem se promoce mladšího syna, pak svatby staršího i mladšího syna, vnučky a teď čekáme s mým 93 letým tatínkem na další vnoučátko. Řekněte sami – není to nádherný a šťastný život? Teď už chápu význam citátu: „člověče pomož si a bude ti pomoženo“!
Pacientka Dáda
Nejkrásnější údobí mého života byla pro mne střední škola a pak hned známost s mým pozdějším mužem. Svatbou krásný úsek mého života skončil. S dětmi jsem zůstala sama, když klukům bylo 8 a 5 roků. Manžel si k odchodu od nás zvolil zimní prázdniny dětí, kdy jsem byla s rodiči na Vysočině. Aby se mu lépe začínalo v novém životě, vzal si s sebou kromě auta všechno vybavení bytu. Nábytek, koberce, lustry, záclony, vše co mělo nějakou cenu. I můj šicí stroj. Nám zbyly postele, kuchyňský stůl a tři židle, stará televize a rozbitá pračka. Také květiny a morčátka. Ve své důkladnosti odhlásil i elektřinu a telefon. Nevěděla jsem ani, zda neprodal náš družstevní byt.
Byla to velká rána pro mne a tehdy v tom prázdném bytě jsem si vzpomněla na svou prababičku, která ve 35 letech ovdověla a zbyla jí chaloupka o jedné místnosti, půl hektaru pole a 8 dětí. Všechny dobře vychovala a dožila se 95 let. Já zůstala se 2 dětmi a milujícími rodiči, kteří mi pomáhali. O majetek jsem se nesoudila a snažila jsem se ze všech sil zbudovat nám nový harmonický domov. Oba kluci byli chytří, dobře se učili a vypadalo to, že oba vystudují vysokou školu. Protože pomoc od jejich otce byla minimální, mela jsem se co ohánět.
Tak plynul čas, až přišel rok 1996. Šla jsem k paní obvodní lékařce pro potvrzení do lázní a tam jsem se hrozně rozkašlala. Po mém sdělení, že to nic není, že takhle kašlu už půl roku, mě poslala na odběr krve. A tak jsem se v den mých narozenin dozvěděla, že mám leukémii. Prognóza zněla 3 – 5 let života. Tehdy už maminka nežila, tatínkovi bylo 83 roků a kluci studovali. Začala jsem léčbu na Bulovce Litalirem, po roce mě paní doktorka předala do péče ÚHKT, které mělo lepší možnosti. Dostávala jsem injekce Alfa feronu, pak Roferonu a nyní jsem na Glivecu...
Po třech letech, když jsem šla na pravidelnou prohlídku na mamograf, mi rovnou sdělili, že mám karcinom prsu, jako moje maminka. Do té doby jsem chodila normálně do práce, abych nás uživila. Tehdy jsem si řekla – tak to je konec. Po operaci jsem se nervově zhroutila. Na prvním ozařování na Bulovce mě v ústavním oblečení vezl zřízenec. Strašně jsem se styděla. Na chodbě čekárny jsem potkala známou paní, která přišla o dvě zdravé děti, manžela a teď jí zbyl jen mentálně postižený syn a rakovina. Její elán a optimismus mě vzpamatoval s letargie. Na další ozařování jsem už jela z domova se synem.
Šťastně jsem přestála ozařování i následnou chemoterapii a šla zase pracovat. Mladší syn byl ještě na vysoké a to co na něj pan otec platil, stačilo na tramvajenku a jedno kafe.
Za chvíli oslavím své 10. narozeniny a pevně věřím, že nebudou poslední. Dočkala jsem se promoce mladšího syna, pak svatby staršího i mladšího syna, vnučky a teď čekáme s mým 93 letým tatínkem na další vnoučátko. Řekněte sami – není to nádherný a šťastný život? Teď už chápu význam citátu: „člověče pomož si a bude ti pomoženo“!
Pacientka Dáda