Názory pacientů

Mohli byste se s námi podělit o Vaši osobní zkušenost s onemocněním CML?" zní Diskusní fórum je prostor pro vyjádření vašich názorů, osobních zkušeností s onemocněním CML i zaslání dotazu ostatním.

Je na Vašem přání, zda příspěvěk podepíšete iniciálami, případně křestním jménem. E-mailová adresa se na webu nezobrazí.

17. 5. 2014, pacientka s CML autorkou knihy Co by se kovbojkám stávat nemělo

Zdravím všechny pacientky a pacienty. Všechno zlé je vždy k něčemu dobré. Já díky nemoci napsala knihu a užila si svých pár minut slávy. Kdo má zájem může můj chabý výkon ocenit na stránkách: www.ceskatelevize.cz/porady/1148499747-sama-doma414236100171009/video a www.femina.cz/magazin/zabava/uspesne-zeny-farmarka-kamila-novakova-nic-bych-nemenila.html Neshledanou v Brně Kamila

17. 3. 2014, přínos Regionálních setkání

Pacienti CML,znovu se pokusím napsat na tyto stránky.Blíží se období každoročních setkání pacientů CML v Olomouci a v Brně.Tato setkání se zdravotníky jsou pro nás velmi užitečná . Můžeme si vyslechnout zajímavé a fundované přednášky významných odborníků.Jsou to například tato témata:Výsledky léčby a kvalita života nemocných sCML,Současné léčebné možnosti,Vznik rezistence na imatinib,Výskyt nežádoucích účinků,Nové molekulárně biologické metody a mnohé další.Také komunikace s ostatními pacienty mimo nemocnici je velmi důležitá.Na tato zajímavá setkání se vždy těším Božena .

6. 1. 2011, Jana

Děkuji za video "Jak číst výsledky laboratorních vyšetření". Konečně se v tom trochu orientuji a mám radost z toho, že můžu "rozluštit" své lékařské zprávy. Informace o mé nemoci mi pomáhají se lépe vyrovnat se skutečností, že jsem nemocná.

21. 10. 2010, Dojmy ze setkání v Praze 9. října

Jsem ještě plná příjemných dojmů ze setkání, z přednášek, z naprosto skvělé atmosféry. Slunečné počasí mé pocity ještě podtrhlo, neuvěřitelné, co všechno dokáže posezení na vyhřáté terase s úchvatným pohledem na Prahu v jedinečném kruhu známých i přátel...Přednášky se rozhodně povedly, paní doktorky si s nimi řádně pohrály a jejich přípravě věnovaly maximum, což nesmírně cením! Bylo znát, že jsou poctěny pozváním k dané přednášce a troufám si říct, že o tom to je - když člověka něco těší a má z toho radost, výsledek je pak zaručený... Martina

20. 10. 2010, komunikace s pacientem

S velkým zájmem jsem 18.10.2010 sledovala na ČT 24 HYDE PARK . Odpovědi na otázky moderátora a diváků TV prof.MUDr.Jiřího Vorlíčka,CSc.ředitele Masarykova onkologického ústavu v Brně byly podnětné , poučné a zajímavé .Chtěla bych se vyjádřit k jeho soudu ,že k dosažení úrovně lékařství v západní Evropě chybí u nás lepší komunikacce s pacientem , lepší chování k pacientovi . Jsem pacientkou hematoonkologické kliniky Fakultní nemocnice Brno .Můj ošetřující lékař prof.doc.MUDr.Michael Doubek,Ph.odpoví na každou otázku , je pozorný ,vstřícný .Určitě je v naší republice větší problém financování zdravotnictví . Ale za to nemohou lékaři . Celých 20 let dovedlo naši republiku ke dluhům atd. - nemá cenu to tady rozvádět. Členka CML Božena

28. 6. 2010, dojmy z Regionálního setkání v Brně

reaguji na setkání v Brně 29. května, kterého jsem se zúčastnila. Jela jsem tam s trošku protichůdnými pocity. Nevěděla jsem co mne čeká, jak to probíhá, jaká bývá nálada.... Musím říci, že vše naprosto předčilo má očekávání a setkání bylo úžasné. Brněnští lékaři jsou nepochybně skvělí odborníci, a jejich velmi lidský a velmi otevřený a vřelý způsob v komunikaci s pacienty je naprosto úžasný. Nálada byla skvělá, pohoštění velmi chutné a vůbec všechny mé pocity, z tohoto setkání, jsou velmi kladné a motivující. Helena

26. 2. 2010, Být si navzájem oporou je skvělé

Patřím mezi mladší pacienty a svoji diagnózu jsem se dozvěděla před rokem a pár měsíci. Lékaři a sestřičky v nemocnici se chovali skvěle, profesionálně a lidsky - měla jsem pocit, že se snaží mi rozumět, poskytnout mi všechny informace a udělat pro mě to nejlepší. Pak přišlo nepříjemné probuzení, kdy jsem dojížděla v horečkách, při neuvěřitelné únavě, bolestech a neustálých infekcích 16O km do ambulance, kde na mě lékař neměl ani pět minut času. Neměla jsem k němu nejmenší důvěru - měla jsem pocit, že o mě nemá nejmenší zájem, že mu dělá problém sdělit mi jakoukoliv informaci (a hlavně, že nechce, abych cokoliv o své nemoci věděla, protože nemám právo o sobě rozhodovat) a že jsem pro něj přítěží. Přesně model vztahu lékař - pacient, který nemá být a který je velice neefektivní pro obě strany. Jsem přesvědčená, že díky sdružení Diagnóza CML se tento vztah změnil, více svému lékaři důvěřuji, více mu rozumím, díky sdružení a jeho přednáškám, kde je možnost konzultace s lékaři, mám informace o své nemoci, které mi tolik pomáhají se s nemocí vyrovnat. Věřím, že časem se vztah s mým lékařem ještě zlepší. Navíc psychologická podpora ostatních členů sdružení je nedocenitelná! Jsem v kontaktu s vrstevníky, jejich úspěchy mi dávají novou sílu a doufám, že na oplátku jim i já mohu být oporou, když se něco nedaří. Samozřejmě, že v podstatě každý musí bojovat sám, ale o kolik lépe se bojuje, když máte za zády lidi, kteří vám úplně rozumí, protože jsou na stejné lodi, kteří vás neodsuzují, ale cítí s vámi, protože prožívají podobné věci. Takže bych chtěla moc poděkovat jak lékařům a sestřičkám, tak i sdružení Diagnóza CML, bez sdružení by mi léčba nepřipadala komplexní. Díky! Jana

12. 2. 2010, Děkuji Vám,

paní Boženo, za pochvalná slova. Moje činnost je jedním ze střípků mozaiky, kterou tvoří i lékaři -členové poradní rady, ale především pacientská komunita více než 170 členů sdružení. Jana

11. 2. 2010, Již dva roky se léčím na CML.

Hned od počátku jsem se stala členkou Sdružení Diagnóza CML.Obdržela jsem odbornou literaturu od Sdružení a mohla se tak seznámit s mnohými podrobnostmi CML a léčením nemoci.Velice si cením a vážím setkání členů CML. Byla jsem již na čtyřech setkáních pacientů a jejich rodinných příslušníků.Tam jsem mohla vyslechnout zajímavé a fundované přednášky předních odborníků z Brna,Prahy,Olomoce.Musím poděkovat paní Janě Pelouchové ,předsedkyni Sdružení za její záslužnou,obětavou, usilovnou a určitě nedoceněnou činnost.Božena

26. 1. 2010, televizní reportáž o léčbě krevních onemocnění

včera jsem viděla Váš záslužný příspěvek o CML. Je velice dobře , že, se o takových věcech doví veřejnost . Dobře bylo , že se v reportáži objevily i děti , aby se občané dověděli , že se tato problematika týká všech.Božena S.

26. 1. 2010, reakce na televizní reportáž o léčbě krevních onemocnění

včera mi manžel prozradil, že viděl reportáž ve zprávách na ČT 1. Já tou dobou zrovna cestovala z jógy, takže jsem si pak danou reportáž pustila přes net a byla jsem spokojená! Opravdu mě to příjemně potěšilo. Martina

26. 3. 2009, Ne zcela souhlasím s pacientkou Dášou.

My jsme pacienti trochu jiní, než ti zdraví a člověk by měl být naopak rád, že lékaři mají obavy a zájem o pacienta. Za to by jim měl být člověk vděčný, ne jim to vytýkat. U nás může komplikace končit i fatálně a proto je postup lékařů správný. Ne všichni specialisté mimo hematologii toho vědí o CML tolik, aby se rozhodovali jako specialisté na CML a nelze se jejim preventivním opatřením divit. Soňa

16. 2. 2009, pacientka Božena - chci vyjádřit názor

Vážení,od r.1996 jsem se léčila na diagnozu Polycythaemia vera/tzv. hustá krev/,užívala LITALIR a zdálo se,že je vše vpořádku.Dokonce ,když byl KO v pořádku,tak se lék omezil a později i vynechal. V září 2007 však začaly velice stoupat krevní destičky Když nepomohla zvýšená dávka léku a různá vyšetření nic neukázala,byla jsem poslána do Fakultní nemocnice Brno.Tam po prozkoumání kostní dřeně byla určena diagnoza:CHRONICKÁ MYELOIDNÍ LEUKÉMIE.S touto diagnozou mě léčí p.doc.MUDr.Michael Doubek,Ph.D.,dostala jsem lék GLIVEC a vede se mně dobře.MUSÍM PODĚKOVAT P. DOCENTOVI,VŠEM SESTŘIČKÁM I PRACOVNÍKŮM V LABORATOŘÍCH ZA FUNDOVANOU,OBĚTAVOU A LASKAVOU PÉČI. Jsem ráda, že naše zdravotnictví takovou drahou léčbu pacientům,kteří ji potřebuji,poskytuje.Myslím si,že by občané neměli protestovat proti poplatkům,neboť nenohou vědět,zdali sami někdy nebudou drahou léčbu potřebovat.Sami si ji určitě nebudou moci zaplatit

16. 2. 2009, pacient J.K. - reakce na příspěvek

Musíme si uvědomit že naši léčbu ovlivní mnoho zdravotních pracovníků a taky usměvy sester. Za dobu co se lečím jsem se setkal s mnoha lékaři a mohu říct, že jejich přístup byl profesionální a lidský.Mohl bych jmenova celou řadu. .... doc. Doubek je opravdu lékař velmi přivětivý a dá se s ním komunikovat otevřeně. Vyzařuje obrovským optimizmem a ten přenese i na pacienta. K placení poplatků pokud to něco přinese proč ne ,nemocnice stravování atd.

24. 11. 2008, Dáša - Ani vrtat zub bez konzultace s hematologem?

Měla jsem prudké nachlazení, vysokou horečku, byla jsem na pohotovosti. Ošetřovala mě mladá lékařka. Normální zdravý člověk by dostal antibiotika a šel domů, ale já jsem tam musela zůstat a týden tam ležet. Připadala jsem si jako cvičená opice. Každý se na mě chodil dívat. To jsou absurdity, které nesnáším. Mám zkušenost i se zubařem. Zánět zubu moje zubařka mě odeslala do Ostravy, a opět nastal problém. Ani vrtat zuby mi nechtěli bez konzultace s hematologem. Trpěla jsem jak kůň. Chtěli si mě tam nechat a shánět někoho, musela jsem obtěžovat primáře doma, aby jim řek že nevykrvácím. I moje obvodní lékařka jakkoli mě píchne posílá mě do nemocnice. Myslím si že v některých věcech úplně zbytečně. Někdy mám pocit že kdybych si zlomila nohu, nebo ruku tak bych potřebovala souhlas hematologa jestli mi ji můžou zasádrovat. Dáša

26. 8. 2008, ..bohužel, nastaly komplikace..

Náhodou jsem narazila na Vaše stránky,které měl manžel ve svých oblíbených položkách.Manžel byl po TKD v roce 2002 (diagnoza CML) a jakžtakž přežíval se všemi možnými léky. V loňském roce, když jsme se domnívali,že je ze všeho venku (na kontroly jezdil již jen 1x za půl roku a nebral již žádná imunosupresiva), začal mít zvláštní skvrny po těle,které bohužel naše kožní oddělení místní nemocnice nebylo schopno diagnostikovat a ani se spojit s UHKT, po sdělení o jakého pacienta se jedná. Takže při následné kontrole na UHKT teprve tamní ošetřující lékař okamžitě určil diagnozu (sklerodermie) jako následek snížené imunity po TKD. Bohužel se k tomu přidaly vedlejší následky léčby kortikoidy,která sice okamžitě zabrala na kůži,jenže tělo už to nevydrželo. S největší pravděpodobností začalo docházet k ucpávání cév a protože i srdce je sval, manžel nakonec zemřel náhle doma v srpnu 2008 (ve věku nedožiých 50 let) na pravděpodobně velmi rozsáhlý infarkt. Kromě toho poslední 3 roky trpěl na náhlý výskyt vysokých teplot bez jakýchkoliv jiných příznaků. Vždycky jsme se domnívali s manželem,že TKD je všechno v pořádku,ale další průběh tomu bohužel nedal za pravdu a o to, to bylo bolestnější. Odpověd od Jany: Jsem bohužel pesimista,protože diskuze s ošetřujícím lékařem byla na úrovni žije,tak co byste nechtěla...Pane doktore, manžel má ty a ty problémy, má divné teploty bez dalších příznaků apod.-odpověď to je normální.Chápu, že lékař jenž denně vidí desítky pacientů v různých fázích choroby (mimochodem velmi povzbudivé pro pacienta ve fázi pouhých půlročních kontrol relativně bez problémů, když sedí v jedné čekárně s pacientem těsně před nebo po transplantaci či jiné léčbě), časem otupí,ale pak nemůže čekat nějakou spolupráci s rodinou,když on sám veškeré dotazy bere jako zbytečné otravování). Manžel měl takový strach,že se nechtěl ani na nic ptát a zakazoval mi to tak dlouho,až jsem přestala s ním jezdit. Co jsem si nezjistila na internetu,tak nám ošetřující lékař nesdělil sám o sobě. Otázky jsem kladla pokud jsem jela na kontroly s manželem.Jenže opravdu moc času nebylo v ordinaci.Po 3 hodinách od odběru,než se lékař dostavil na kontroly,tak to pak šlo jeden za druhým....Tudíž prohlídka vypadala takto,pane xy jak se vám daří,prohlídka těla,kouknout na výsledky,napsat léky a příští kontrolu a ven. Jana

11. 8. 2008, Desáté výročí..

Letos mám v srpnu to je vlastně teď 10. výročí boje s leukemii. Sice asi nevyhrajem , ale aspoň jí pořádně namlátíme. Dáša

25. 9. 2007, Pacientka Petra : Máme krásného chlapečka

Koncem října 2006 jsem zjistila, že budeme mít s manželem miminko. Měla jsem obrovskou radost, jelikož šlo všechno podle plánu. V červnu svatba a na podzim miminko, tak jsme si to plánovali. Jenže jsem ještě netušila, že miminko bude v ohrožení díky CML, která vesele bujela. Začátkem listopadu jsem šla na krevní testy, které se začátkem těhotenství dělají a zjistili, že mám vysoké hodnoty leukocytů. Paní doktorka mě odeslala na Hematoonkologické oddělení ve Fakultní nemocnici v Olomouci, tam mě ihned přijali a začal kolotoč vyšetření a terapie...Bylo to velice náročné, jelikož jsme se snažili zachránit miminko, ale i mě. Bylo to krušné období - rozhodování, zda si miminko necháme či půjdu na potrat a začnu léčbu glivecem. Ležela jsem tu 3 týdny a díky celému oddělení máme krásného chlapečka, který roste jako z vody. Děkuji tímto všem doktorům, kteří mě měli v péči, ale nejvíce panu doktoru Faberovi, který je mým lékařem. Jsem takový krásný případ, kdy si člověk i z toho špatného musí vybrat něco pozitvního.

24. 1. 2007, Stanislav - už jako nemocný jsem obdržel Jánského plaketu za 20 odběrů

V prosinci 2003 jsem byl po dvacáté darovat krev. Tehdy bylo vše v pořádku. Někdy v květnu 2004 jsem navštívil zubařku na pravidelnou kontrolu. Ta mi sdělila, že je potřeba vytrhnout 8 nahoře vpravo. Souhlasil jsem. Jenže nám nešlo zastavit krvácení. Podařilo se to až po téměř deseti dnech a strastiplných cestách do Brna a zpět, právě v Brně na KÚČOCH v Bohunicích. A tam se také zjistilo, že mám 6-krát více bílých krvinek než je běžné. A tak jsem dostal dárek ke 40. narozeninám. Jako perlička se mi jeví, když jsem někdy na podzim r. 2004, už jako nemocný obdržel Jánského plaketu za 20 odběrů.Takže vlastně díky včasnému a tak trochu náhodnému objevení mé nemoci jsem nyní tam, kde jsem. Trvá celková molekulární remise. Protože mí sourozenci nejsou bohužel vhodní pro darování kostní dřeně, jsem od roku 2004 na Glivecu. A od roku 2005 v celkové cytogenetické remisi, což je bezesporu skvělé. Chci tímto velmi poděkovat všem lékařům ve FN Brně-Bohunicích. Je to zejména pan MUDr. Doubek, MUDr. Brychtová, MUDr. Krejčí a MUDr. Ráčil - také všem sestrám a personálu na ambulanci IHOK. pacient Stanislav

15. 11. 2006, Petr - naučil jsem se s nemocí žít

Jsem rád, že jsem se mohl stát členem Vašeho sdružení, narazil jsem na letáček při mé poslední kontrole v Olomouci a hned jsem si jej samozřejmě vzal. Mým ošetřujícím lékařem je mimo jiné pan doktor Faber. Myslím, že to byl skvělý nápad na založení tohoto sdružení a děkuji, že jsem se mohl stát jeho členem. Není nad to být informován, být v kontaktu s dalšími lidmi se stejnou nemocí, pomáhat si navzájem a být svým způsobem i oporou ostatním. Člověk by opravdu neměl zůstávat sám se svou nemocí jak je to zmíněno i ve sloganu sdružení, byť pro každého je tou největší oporou asi rodina, jak je tomu i v mém případě. Úpřímně Vám musím říct, že sdělení diagnózy byl pro mě docela šok a po určitou dobu jsem se s tím docela těžce vyrovnával. To by asi ale vyvedlo z míry každého člověka, už jen když slyší slovo leukémie, pak když jsem se ještě pročítal podrobnosti této nemoci, tak se člověku udělá docela úzko. Mám to ještě v živé paměti, CML mi zjistli v listopadu 2005, náhodně při testu krve v Krevním centru, kde jsem chodil pravidelně darovat krev. Musel jsem ke své obvodní lékařce, kde jsme provedli další test, zvýšený počet leukocytů se znovu potvrdil a tak jsem putoval na hematologii k vyšetření kostní dřeně, kde se vše potvrdilo - diagnóza zněla CML. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale bylo to tak. Snažil jsem se s tím rychle vyrovnat a byť to nebylo lehké a člověku to sem tam některé věci připomenou, ale jinak to ani nejde, tak se mi to podařilo, musím říct, že hlavně díky mé rodině, mé manželce a našemu 2-letému synovi. Oni jsou pro mě největším smyslem života a dobíjí mě energií. Navíc jsem optimista a tak jsem chmurné myšlenky rychle pustil k vodě a naučil se s touto nemocí žít, prostě jí překonal. Možná se to bude zdát někomu lehkomyslné, ale to není na místě. Člověk se přece musí umět radovat z každého dne a i z těch nejmenších věcí a já to tak dělám. A když už mě přepadnou nějaké ty chmurné myšlenky, tak si jednoduše vzpomenu na svou rodinu (manželku a syna) a vše je rázem pryč. Navíc si často neuvědomujeme, že spousta lidí je na tom podstatně hůře a taky bojují a musí se často vyrovnat s horšími věcmi. Myslím, že je potřeba to mít na paměti, určitě to člověku pomůže vyrovnávat se s takovou diagnózou, jakou je CML. Petr

18. 10. 2006, Božena - příběh jiné pacientky mne povzbudil

Internetové stránky jsem si prohlédla hned když jsem si přivezla přihlášku do sdružení. Mohu říci, že mi dost pomohly v tom, že jsem se začala na další život dívat s novou nadějí a to po přečtení dopisu zaslaného pacientkou, která tam psala, že oslavila 10té výročí s touto nemocí. A to mě dost povzbudilo, neboť podle toho, co jsem si zatím přečetla jinde jsem v něco takového nedoufala.Také je pravda, žekdyž si můžete popovídat s tím, kdo ví o co jde, je to něco jiného. Je to fajn, když můžete mluvit zcela otevřeně, protože ten druhý ví o čem je řeč, vyměníte si zkušenosti, co vás ještě může potkat nebo naopak v čem jste na tom lépe. pacientka Božena

25. 5. 2006, Pacientka Eva

Je mi 59 let, nikdy jsem nebyla vážně nemocná. Ve chvíli, kdy mi byla sdělena skutečnost, že mám CML, zaskočilo mě to a dělalo mi veliké potíže se s touto s touto skutečností vyrovnat a pochopit ji... Přestože jsem nátury optimistické, začala jsem trpět depresemi. Výkyvy nálad a nejistota se změnily na velikánský strach z očekávané transplantace. Podlehla jsem „zadání“ známých a poslechla jsem léčitelku, která mě natolik ovlivnila, že jsem přestala brát Glivec, díky kterému jsem měla zdravotní stav stabilizovaný. Tři měsíce jsem prožila v napětí a očekávání slíbeného zázraku – úplného uzdravení. Nakonec jsem byla moc ráda, že paní doktorka na ÚHKT přijala mou omluvu za nekázeň a mohla jsem pokračovat v léčení. Opět beru Glivec, zdravotní stav se mi upravil, začala jsem se opět těšit z každého dne. Eva

25. 5. 2006, Pacientka Dáda - Co tě nezabije, to tě posílí

To prý bylo krédo jedné paní, co přežila koncentrák. Já měla šťastné dětství s milujícími rodiči, babičkami a dědečkem a také mentálně postiženým bratrem... Nejkrásnější údobí mého života byla pro mne střední škola a pak hned známost s mým pozdějším mužem. Svatbou krásný úsek mého života skončil. S dětmi jsem zůstala sama, když klukům bylo 8 a 5 roků. Manžel si k odchodu od nás zvolil zimní prázdniny dětí, kdy jsem byla s rodiči na Vysočině. Aby se mu lépe začínalo v novém životě, vzal si s sebou kromě auta všechno vybavení bytu. Nábytek, koberce, lustry, záclony, vše co mělo nějakou cenu. I můj šicí stroj. Nám zbyly postele, kuchyňský stůl a tři židle, stará televize a rozbitá pračka. Také květiny a morčátka. Ve své důkladnosti odhlásil i elektřinu a telefon. Nevěděla jsem ani, zda neprodal náš družstevní byt. Byla to velká rána pro mne a tehdy v tom prázdném bytě jsem si vzpomněla na svou prababičku, která ve 35 letech ovdověla a zbyla jí chaloupka o jedné místnosti, půl hektaru pole a 8 dětí. Všechny dobře vychovala a dožila se 95 let. Já zůstala se 2 dětmi a milujícími rodiči, kteří mi pomáhali. O majetek jsem se nesoudila a snažila jsem se ze všech sil zbudovat nám nový harmonický domov. Oba kluci byli chytří, dobře se učili a vypadalo to, že oba vystudují vysokou školu. Protože pomoc od jejich otce byla minimální, mela jsem se co ohánět. Tak plynul čas, až přišel rok 1996. Šla jsem k paní obvodní lékařce pro potvrzení do lázní a tam jsem se hrozně rozkašlala. Po mém sdělení, že to nic není, že takhle kašlu už půl roku, mě poslala na odběr krve. A tak jsem se v den mých narozenin dozvěděla, že mám leukémii. Prognóza zněla 3 – 5 let života. Tehdy už maminka nežila, tatínkovi bylo 83 roků a kluci studovali. Začala jsem léčbu na Bulovce Litalirem, po roce mě paní doktorka předala do péče ÚHKT, které mělo lepší možnosti. Dostávala jsem injekce Alfa feronu, pak Roferonu a nyní jsem na Glivecu... Po třech letech, když jsem šla na pravidelnou prohlídku na mamograf, mi rovnou sdělili, že mám karcinom prsu, jako moje maminka. Do té doby jsem chodila normálně do práce, abych nás uživila. Tehdy jsem si řekla – tak to je konec. Po operaci jsem se nervově zhroutila. Na prvním ozařování na Bulovce mě v ústavním oblečení vezl zřízenec. Strašně jsem se styděla. Na chodbě čekárny jsem potkala známou paní, která přišla o dvě zdravé děti, manžela a teď jí zbyl jen mentálně postižený syn a rakovina. Její elán a optimismus mě vzpamatoval s letargie. Na další ozařování jsem už jela z domova se synem. Šťastně jsem přestála ozařování i následnou chemoterapii a šla zase pracovat. Mladší syn byl ještě na vysoké a to co na něj pan otec platil, stačilo na tramvajenku a jedno kafe. Za chvíli oslavím své 10. narozeniny a pevně věřím, že nebudou poslední. Dočkala jsem se promoce mladšího syna, pak svatby staršího i mladšího syna, vnučky a teď čekáme s mým 93 letým tatínkem na další vnoučátko. Řekněte sami – není to nádherný a šťastný život? Teď už chápu význam citátu: „člověče pomož si a bude ti pomoženo“! Pacientka Dáda